Pro neopakovatelný charakter obce je do značné míry určující původní lidová architektura. Nejvíce je zastoupen lidový typ stavby - roubené přízemní chalupy tzv. vysockého typu, z nichž mnohé jsou zapsány v seznamu kulturních památek. Nejcennější z nich je stará škola z 18. stol., velké roubené stavení s rázovitým výměnkářským přístavkem, kde vyučovali kantor Josef Šimůnek a jeho pomocník Věnceslav Metelka, národní buditelé, kteří se zasloužili o kulturní rozkvět Pasek. Škola stojí v krásné přírodní lokalitě v blízkém sousedství dalších památkově chráněných chalup. Tato vzácná památka lidové architektury je v majetku obce, je neobydlená a chátrá. Částečné prováděné opravy jsou spíše práce vynaložené na její záchranu. Obec, která si je vědoma své odpovědnosti a možností, jaké by tato zrenovovaná stará škola skýtala pro kulturní a osvětové činnosti nejen lokální, s obtížemi řeší otázku finančních nákladů na opravy.

Kulturní život se v Pasekách začal rychle rozvíjet, když byl postaven kostel (1789) a začalo pravidelné školní vyučování (1791). Učitel a regenschori Josef Šimůnek společně s učitelským pomocníkem Věnceslavem Metelkou prováděli na kůru i na koncertech skladby vídeňských i českých klasiků, jak o tom svědčí bohatý notový archiv.

Věnceslav Metelka, vynikající instrumentalista, se stal vůdčí osobností, organizátorem hudebního a divadelního života. Vyučoval hudbě a jako samouk začal vyrábět všechny druhy smyčcových nástrojů a kytary. Stal se vyhledávaným houslařem v širokém okolí. Houslařskému řemeslu vyučil všechny své děti, Josefa, Václava i Johanu. Josef, nejtalentovanější z nich, měl výborné žáky, řemeslo přecházelo z generace na generaci a vznikla tak Metelkova Krkonošská houslařská škola. Její žáci překročili hranice Čech do Berlína (Antonín Pilař), do Haagu (Josef Vedral), do Moskvy (Evžen Vitáček) a potomci těch nejlepších šíří slávu českých houslí i v době současné - rod Pilařů v Hradci Králové a rod Špidlenů v Praze, Josef Vedral v Haagu.
V Pasekách nebylo v 19. století snad jediného domu, kde by nebyly housle, kde by se nehrálo. Poslední z osmi houslařů - paseckých rodáků zemřel v Pasekách v roce 1971.
Věnceslav Metelka měl nejen hudební nadání, ale i pozoruhodné literární vlohy. Vedle poutavě napsaného životopisu zaznamenával své umělecké zážitky a zajímavé společenské a politické události. Jeho paměti patří mezi nejlepší práce českého písmáctví. První, kdo jeho zápisky ocenil, byl Karel Václav Rais, který z nich čerpal látku pro svůj román Zapadlí vlastenci.

Po Metelkově smrti (1867) neměly Paseky jemu rovného pokračovatele, což se projevovalo hlavně v hudebním životě, dařilo se spíše divadelním ochotníkům. K výraznému oživení kulturního života v Pasekách došlo až za druhé světové války a bezprostředně po ní. Dobré muzikanty vychovával svérázný pasecký učitel houslí František Vedral, autor vlastní houslové školy. Paseky měly opět dobrou taneční i dechovou kapelu, chrámový sbor a nadšené divadelní ochotníky, kteří si dokonce vybudovali krásné přírodní divadlo. Příznivá doba však trvala jen do konce padesátých let. Zanikla pasecká kapela, skončila bohatá historie paseckého divadla.

K obnovení hudební tradice dochází až v roce 1980, kdy vzniká při kostele sv.Václava pěvecké těleso - Svatováclavský sbor.